![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
ZÁPADOSLAVIE. ALTERNATIVNÍ HISTORIE MEZIVÁLEČNÉHO OBDOBÍ.
© Borys Javir Iskra, na základě reálných faktů a koncepce Vladislava Borody, 2017–2025.
Existuje populárně vědecká koncepce, podle níž existuje mnoho vesmírů, které mohou být alternativními realitami existujícími paralelně. Události v klíčových bodech historie jsou společné nebo téměř totožné, ale mezi těmito body se mohou vyvíjet jinými směry, než jsme zvyklí. Tyto klíčové body nelze přeskočit; jsou podobné nebo dokonce identické ve všech vesmírech, avšak to, co se mezi nimi odehrává, se může v různých realitách překvapivě lišit. Příběh popsaný zde se pravděpodobně odehrál v nějaké jiné realitě. Může se vám líbit nebo ne, ale známý nám běh událostí kdysi vytvořil podmínky pro alternativní vývoj národně osvobozeneckých procesů, které probíhaly ve střední Evropě po rozpadu Rakouska-Uherska. Jak mohlo vypadat toto alternativní meziválečné období – mezi první a druhou světovou válkou – konkrétně pro Halič a obecně pro její sousedy?
Historické okolnosti počátku 20. století jako předpoklady spojenectví tří západoslovanských států
Na začátku listopadu 1918 začalo Rakousko-Uhersko rozpadat. Na jeho území vznikaly nové státy, včetně Rakouské republiky, Maďarska, Československa, Polska a Západoukrajinské lidové republiky (ZULR, neboli Haličský stát). Některé země připadly sousedním státům, jiné se staly spornými. Například mladý Haličský stát s rozlohou 70 tisíc km² se téměř nelišil od jiných středně velkých států kontinentu – Rakouska, Maďarska či Řecka – a s populací 6,2 milionu obyvatel předčil Švédsko, Norsko, Finsko, Nizozemsko a Dánsko. Tento stav však netrval dlouho: během měsíce obsadily téměř polovinu jeho území Polsko a Rumunsko a na konci roku se přidalo Maďarsko.³⁷
S rozpadem Rakouska-Uherska navázala československá vláda a vláda Haličského státu kontakty a obchodní dohody. Haličané dodávali Čechům potřebnou ropu, zatímco ti na oplátku zásobovali Haličany municí, kterou ti zoufale potřebovali pro válku s Polskem. V podmínkách neustálé války prokázali Haličané značnou diplomatickou aktivitu – s Kyjevem, Prahou, Budapeští, Vídní, Berlínem a dokonce i s vzdálenými západními partnery prostřednictvím diplomaticko-konzulárních vztahů. Mezi prvními otevřenými zastoupeními byla ta v Kyjevě (fungovala do 22. ledna 1919) a v Praze (od 18. prosince 1918 ji vedl S. Smal-Stocki), dále ve Vídni (M. Vasyľko, později V. Singalevič a O. Kolessa) a Budapešti.¹³
S přesvědčením, že samostatně budovat nový stát bude obtížné – zejména v podmínkách války s Poláky – a pod vlivem dlouholeté propagandy o „jednotě haličských a dněperských Ukrajinců“ se část haličské vlády rozhodla spojit ZULR (Haličský stát) s Ukrajinskou lidovou republikou (ULR). Dne 22. ledna delegace ZULR společně s představiteli ULR vyhlásila spojení obou států na autonomních principech. Část vlády Haličského státu však byla proti tomuto kroku a pokračovala v jednáních s Československem. Navíc ukrajinští vůdci nenabídli Haličanům žádné záruky pomoci a tento svaz nepřinesl Haličanům žádný skutečný prospěch. Longin Cehelskij (jeden z organizátorů vzniku ZULR, její ministr vnitra a později náměstek ministra zahraničí ULR) o zakladatelích ULR (ukrajinských socialistech, včetně V. Vynnyčenka a S. Petljury) napsal: „Uměli jen burcovat chudší rolníky a házet demagogická hesla… Byli to doktrinéři, jakoby visící ve vzduchu, bez jakéhokoli smyslu pro realitu. A to je nejnebezpečnější druh lidí v každém národě.“ Pro Cehelského, Haličana dobře obeznámeného s evropskou politikou a situací v Kyjevě, bylo spojení Haliče s Ukrajinou příliš riskantní: „Spojit Halič, více méně uspořádanou a organizovanou, s takovou Ukrajinou – národně nevědomou, anarchickou a zbolševizovanou – považovali jsme za extrémní riziko, ‚skok do tmy‘. Znamenalo by to hodit všechny naše národní úspěchy celého století, vypěstované pod křídly Rakouského císařství, do šíleného víru sociální revoluce, na milost bolševikům a stejně šíleným ukrajinským atamanům.“ Jak se později ukázalo, Ukrajinci vedli separátní jednání s Polskem.²⁹
Jednání s Československem přinesla Haliči mnohem větší užitek – Češi souhlasili s odvedením části polských sil. Již 23. ledna 1919 se Češi pokusili obsadit Těšín, narazili však na polský odpor. Varšava obvinila Čechy z represí, ale vůdci Dohody, kteří nechtěli roztržky mezi svými partnery, vyslechli obě strany a pověřili komisi pro polské záležitosti pod vedením Francouze J. Noulense vyřešením polsko-českého konfliktu. Mezitím v Haliči probíhaly urputné boje, které odváděly polské ozbrojené síly a bránily úspěšnému provedení operačních plánů polského generála T. Rozwadowského u Samboru. Haličský stát dokázal domluvit společné akce s Čechoslováky proti Polákům, kteří měli rovněž své územní nároky. Odpor Haličské armády vůči polským útokům povzbuzoval Čechy k neústupnosti v jejich boji. Vojenská spolupráce poskytovala další důvod pro spojenectví.¹²⁹
Tři měsíce bojů nepřinesly rozhodující vítězství. Haličané zahájili únorovou operaci u Vovčuchů, během níž téměř dobyli Lvov z rukou Poláků. Výsledkem bylo, že polští představitelé v Paříži i doma začali přiklánět k okamžitému vymezení s Haličany, dokonce i za cenu vzdání se Lvova nebo celého ropného povodí Boryslav. Zástupci Dohody však požadovali zastavení ofenzivy a mise francouzského generála J. Barthélemyho během jednání v Chodorově v únoru 1919 navrhla demarkační linii podél Západního Bugu, která přidělovala Polákům Lvov a celé ropné povodí Drohobyč-Boryslav. Někteří Poláci v čele s J. Piłsudským s tím souhlasili, ale vůdce polské Národní demokracie R. Dmowski kategoricky popíral možnost existence Haličského státu. Na jednáních v Chodorově se účastnil i vůdce Ukrajinců S. Petljura, který proti Polákům příliš nenamítal. Vůdcům ZULR, J. Petruševičovi a S. Holubovyčovi, se to pochopitelně nelíbilo. Jednání v Chodorově se stala jakýmsi zlomovým momentem, po němž vedení Haličského státu téměř definitivně pochopilo nerozvážnost a zrádnost Ukrajinců pod vedením S. Petljury a začalo těsněji spolupracovat s Čechy. Cehelskij vzpomínal, že haličští vůdci „s opravdovým smutkem hleděli na to, co se děje na Ukrajině, a neustále se obávali tamního převratu… Haličští politici měli důvod domnívat se, že každý převrat v Kyjevě skončí obsazením Ukrajiny bolševiky. Jednohlasně považovali ukrajinské socialisty od Dněpru za neschopné řídit stát.“²³⁹
Zastavení bojů a jednání byly Polákům ku prospěchu – během nich obdrželi posily od Francouzů a přešli do protiútoku. Během jarní ofenzivy armády Hallera v roce 1919 v Haliči začali vůdci Haličského státu zvažovat plány na možnou federaci nebo konfederaci s Československem. V Paříži probíhala jednání s ministrem zahraničí E. Benešem. Dne 11. dubna 1919 byla podepsána dohoda mezi Československou republikou a Haličským státem s nadějí na plodnou spolupráci. V očekávání tisíců cisteren ropy z Podkarpatska za ceny nižší než světové se Češi zavázali dodávat Haličské armádě zbraně a vybavení a také vyslat velké zásilky uhlí, cukru a textilu. Již v lednu byli vysláni oficiální zástupci a ve Stanislavově a Samboru začaly působit vojenské repatriační mise ČSR pod aktivním vedením konzula D. Pollaka.²³
Polská okupace Haliče pokračovala, především díky diplomatické a vojenské podpoře Francie. Osud války zřejmě rozhodla 110tisícová polská armáda generála Hallera, vytvořená, vyzbrojená, vybavená a vycvičená ve Francii (bojovala pod velením francouzských důstojníků a generálů – veteránů první světové války). Více než tisíc francouzských vojenských poradců asistovalo polskému ministerstvu obrany a generálnímu štábu polské armády. Na pokyn Francie proti Haličskému státu vystoupila i rumunská armáda, která obsadila Pokutí včetně skladů zbraní a munice Haličské armády. Francie zajistila Polsku vítězství i na diplomatickém poli – na pařížské mírové konferenci. Rozhodujícím faktorem, který ovlivnil rozhodnutí Francie vyřešit haličskou otázku ve prospěch Polska, byla touha ovládnout haličskou ropu. Vláda Ukrajinské lidové republiky Polsko nepřímo podporovala.¹¹⁰
Mezitím do Prahy proudily petice od A. Beskyda a dalších rusínských aktivistů s žádostí o připojení nejen severovýchodních komitátů bývalého Uherského království, ale i Lemkovska k Československu, přičemž odsuzovaly „separatismus ukrajinských politiků“. Autoři těchto memorand požadovali ochranu Podkarpatska a jeho nerostných zdrojů československými vojsky před hrozbou genocidy ze strany Poláků. Vídeňský tisk psal, že „nezávislost Haliče by byla prvním krokem k vyléčení Polska z megalomanie“ a „jediným spolehlivým oknem Československa do celé východní Evropy a přilehlé Asie je pouze nezávislá Halič“. Polskou okupaci kraje odsoudila Sionistická strana, která prosazovala neutrální status východní Haliče pod kontrolou Společnosti národů – postoj, který podpořil L. Namier, poradce britského ministerstva zahraničí, vyrostlý v Košylovcích u Zališčyků. Kampaň na obranu Haličského státu zahájila diaspora v Kanadě, kde pod vedením Horozhanského výboru probíhaly četné protestní mítinky v souvislosti s polskou agresí a rozvinulo se hnutí za odjezd bojeschopných Haličanů zpět do Haliče. Široká propagace haličské otázky ve Spojených státech a Kanadě byla podpořena protestními kampaněmi na obranu Haličského státu za účasti tisíců emigrantů, jejichž rezoluce byly zasílány vládním strukturám těchto zemí, na pařížskou mírovou konferenci a nově založenou Společnost národů. V tomto období byla zahraniční politika haličské vlády zaměřena na obnovení a posílení nezávislého Haličského státu, nazývaného „Švýcarskem Východu“, bez spojení s ULR, jejíž vedení uzavřelo vojensko-politický svaz s Polskem. Dne 25. května 1919 přijali v Paříži haličskou delegaci W. Wilson, D. Lloyd George a G. Clemenceau, kteří je přesvědčovali, aby se soustředili na boj s bolševiky, zatímco M. Lozynskyj a jeho kolegové žádali zastavení polské agrese.¹²³⁵⁶¹⁰
Svaz tří západoslovanských států – alternativní cesta dějin
Pokud byly v roce 1918 vztahy mezi Československem a Haličským státem pouze přátelské, vše se změnilo, když Petljura v roce 1919 podepsal spojeneckou smlouvu s Polskem, podle níž Halič (tehdy autonomní část ULR) připadl Polákům. Vláda Haličského státu kategoricky odmítla mírovou smlouvu S. Petljury s J. Piłsudským, považovala ji za zradu ze strany socialistických stran, které „byly připraveny obchodovat s bratry“. V reakci na to Haličané zrušili spojení s Direktorátem a zaměřili své úsilí na navázání kontaktů s Československou republikou.* Dne 5. června 1919 J. Petruševič a T. Masaryk podepsali dohodu o spojení Haličského státu a Československa na federativních základech do Západoslavie,** pověřili své vlády přípravou a realizací sjednocení. Základem budoucího svazu byla úzká spolupráce českých buditelů a haličské inteligence již na konci 19. století. České a haličské skupiny společně působily v parlamentu Rakouska-Uherska, díky čemuž mohli haličští Rusíni navzdory polskému odporu získat některé klíčové administrativní pozice za dob Habsburků.****¹
Prvořadým úkolem se stala vojenská spolupráce. Zatímco do Haliče byla přesouvána československá vojska, probíhala jednání se sousedy, s nimiž bylo možné vyhnout se otevřené konfrontaci. Například etnicky maďarské země byly předány Maďarsku, které na oplátku stáhlo svá vojska z Podkarpatska a části Slovenska a zaručilo neutralitu. Podobná dohoda byla uzavřena s Rumuny – předali jim etnicky rumunské země Bukoviny téměř po Černovice. To zajistilo jižní frontu a umožnilo přesunout další jednotky proti Polsku.
Brzy byla spolehlivě chráněna ropná pole Podkarpatska, čímž vznikl základ pro širokou protiofenzivu – 7. června 1919 začala Čortkovská ofenziva.*** Útok byl možný díky podpoře Čechů, Moravanů a Slováků a dodávkám zbraní z Čech a USA a vešel do dějin 20. století jako jedna z nejrychlejších a nejefektivnějších vojenských operací. Haličská armáda, podpořená Čechy, provedla rychlý a odvážný nájezd přes tehdy Poláky okupovanou Halič a dostala se na předměstí Lvova. Československé lehké tanky LT vz. 35 z továren Škoda spolu s haličskou jízdou a mechanizovanými oddíly pod velením Alexandra Grekova prolomily polské opevnění podél Zbruče a donutily k ústupu přes 100tisícovou, dobře vyzbrojenou polskou armii posílenou Francouzi na celé frontové linii. Místní partyzáni, znající terén, prováděli diverze v týlu nepřítele, ničili železnice a sklady munice. Tato synergie umožnila společným silám nově vzniklého Západoslavie dosáhnout předměstí Lvova během několika dní a přinutila polské velení k uspěchanému ústupu. Navzdory opakovaným výzvám Dohody k jednáním dokázala na přelomu let 1919 a 1920 československo-haličská vojska vytlačit Poláky ze všech sporných území v Čechách, na Slovensku a v Haliči, čímž pevně vymezila hranice budoucího státu.¹⁷
Vznik Západoslavie vyvolal rozporuplné reakce velmocí. Velká Británie viděla v nové federaci potenciálního spojence proti německé expanzi, zatímco Francie váhala, obávajíc se narušení rovnováhy sil ve střední Evropě. Polsko, vnímajíc hrozbu, se snažilo prostřednictvím diplomatických kanálů v Paříži přesvědčit velmoci o „dočasnosti“ tohoto svazu, ale neúspěšně. Navzdory polským protestům, které požadovaly začlenění Haliče jako „věčně polských zemí“ do nové Rzeczpospolity, měla československo-haličská strana vojenskou převahu, což Poláky donutilo ustoupit od svých nároků. S podporou některých velmocí na pařížské konferenci se podařilo přesvědčit západní vlády o nekomunistické povaze Západoslavie obecně a Haliče zvláště, částečně díky úspěšnému zadržení sovětských vojsk na východní hranici. Za mezinárodní záruky a uznání musel nový stát souhlasit s dodávkami ropy a ropných produktů do západní Evropy za ceny nižší než tržní po dobu pěti let, přičemž si zachoval právo na jejich zpracování a vyhnul se osudu surovinového přívěsku. Na pařížské mírové konferenci byly stanoveny hranice, podle nichž Západoslavie zahrnovalo tato území: Čechy, Moravu, České Slezsko, Slovensko, Podkarpatsko, Severní Bukovinu a Halič.¹
Na počátku existence nebyl v Západoslavii klid. Část inteligence v Haliči orientovaná na Kyjev (tzv. „politickí Ukrajinci“) prosazovala obnovení vazeb s ULR (přes její brzký zánik), propolské kruhy usilovaly o prohloubení vztahů s Polskem, ale vláda J. Petruševiče tyto nálady rozhodně potlačila a zdůraznila novou západoslovanskou haličskou identitu. V Čechách rovněž zpočátku panovaly nálady proti sjednocení, ale hospodářský růst, který přinesly levné zdroje z Haliče, je rychle umlčel.
Západoslavie bylo federativním státem složeným ze tří rovnoprávných subjektů: Čech, Slovenska a Haliče. V rámci Čech byly samostatnými subjekty Čechy a Morava, v rámci Haliče pak Podkarpatsko, Halič a Bukovina. Podle ústavy Západoslavie měla každá země svůj parlament a vládu, ale všechny spojovala postava společného prezidenta a koordinační rada. Prvním prezidentem federace se stal Tomáš Masaryk. Západoslavie zaručovalo zachování národních práv, ale zakazovalo komunistické strany a extremistické organizace, včetně reaktivních ukrajinských spolků v Haliči, jež byly považovány za agenty nepřátelského státu (kupodivu podporované komunistickým Ruskem). V důsledku toho na počátku 20. let politicky nestabilní Němci opustili Sudety, Poláci České Slezsko a Halič a Ukrajinci Halič, což předešlo větším mezietnickým konfliktům a zajistilo stabilitu státu. Díky harmonické federaci, kde každý subjekt žil v rovnováze, se Západoslavie stalo státem „národního míru“.¹
V letech po válce byly se sousedy podepsány mírové smlouvy. Poláci nechtěli uzavřít dohodu, považovali Halič a České Slezsko za své, ale vojenská převaha nebyla na jejich straně, navíc pokračovala válka s Ukrajinskou SSR a tlak západních spojenců je donutil k souhlasu. Dohody s Rumunskem a Maďarskem uzavřené během války byly potvrzeny. Se SSSR byla dosažena dohoda pod podmínkou neposkytnutí útočiště ani podpory vedení ULR – což stejně odpovídalo oficiálnímu postoji Haličského státu. S Rakouskem nebyly s uzavřením smlouvy žádné potíže, zatímco s Německem byla dohoda uzavřena za podmínky přístupu německého kapitálu k Sudetům. Ačkoli každá strana považovala mírové smlouvy za nespravedlivé, byla to téměř jediná možnost udržet křehký mír v regionu střední Evropy.
Rychle probíhala tvorba militarizovaných útvarů. Ještě před začátkem 30. let dokázalo Západoslavie vytvořit několik tankových pluků a motorizovaných jednotek armády. Díky tomu se Západoslovanská armáda (ZA) stala jednou z nejsilnějších v Evropě, téměř na úrovni armády komunistického Ruska, Německa a Nové Rzeczpospolity (NRP). Armáda Západoslavie sestávala ze tří národních sborů: Českého, Slovenského a Haličského. Fakticky šlo o tři nezávislé, ale dobře sladěné armády, což nakonec tvořilo základ výjimečné manévrovatelnosti a autonomie jednotek Západoslavie.¹
Na počátku existence státu se vojenský průmysl soustředil především v Čechách. Po světové finanční krizi a nástupu národních socialistů k moci v Německu s jejich rétorikou o „zajištění životního prostoru na Východě“ na jedné straně a po několika střetech se sovětskými pohraničníky na Zbruči při záchraně uprchlíků před sovětskou mocí na straně druhé byly hlavní podniky vojenského průmyslu rozloženy tak, aby každý kraj mohl zajistit výrobu základních zbraní, i kdyby ostatní kraje byly blokovány nebo okupovány nepřátelskými vojsky.
Od roku 1920 do 1938 vykazovala ekonomika Západoslavie stabilní růst HDP a průmyslový rozvoj díky synergii regionů. Haličská ropa, zpracovávaná v moderních závodech, z nichž největší byly v Drohobyči a Brně, se stala základem exportu, zatímco české a haličské strojírenství zásobovalo federaci traktory a automobily. Vláda Masaryka zavedla povinné střední vzdělání dostupné ve třech úředních jazycích – češtině, slovenštině a haličštině, což přispělo ke kulturnímu sjednocení. Pozemková reforma v Haliči převedla část velkých šlechtických panství na rolníky, čímž zmírnila sociální napětí a posílila podporu federace mezi prostým lidem.
Po vzniku Západoslavie v roce 1919 se Halič stala nejen strategickou vojenskou základnou, ale i ekonomickým centrem federace, harmonicky doplňujícím průmyslovou sílu Čech a zemědělský potenciál Slovenska. Svaz tří západoslovanských států vytvořil jedinečné podmínky pro rychlou industrializaci kraje, modernizaci finančních struktur, pozemkovou reformu a rozvoj dopravní infrastruktury, což zajistilo Haliči stabilní růst během meziválečného období.
Industrializace Haliče se opírala o její přírodní zdroje, především o ropné zásoby v povodí Drohobyč-Boryslav, které se staly „černým zlatem“ Západoslavie. V Drohobyči a Boryslavi za podpory českých inženýrů a technologií Škoda byly modernizovány staré rakouské rafinerie a vybudovány nové kapacity pro výrobu benzínu, petroleje a maziv. Do roku 1925 tyto závody nejen uspokojovaly potřeby federace, ale také exportovaly produkci do Francie a Velké Británie za zvýhodněných podmínek pařížské konference, přičemž další rozvoj nastal po roce 1925, kdy se ceny pro všechny země staly tržními.
Lvov, kulturní a administrativní centrum Haliče od dob Rakouska, se proměnil v centrum lehkého a strojírenského průmyslu. Vznikly zde textilní továrny využívající dováženou bavlnu a zpočátku české vybavení, stejně jako závody vyrábějící rádia a domácí spotřebiče na základě technologií převzatých z Brna. Ve Stanislavově a Kolomyji se objevily dřevozpracující závody, které zpracovávaly karpatské dřevo na nábytek a stavební materiály, z nichž značná část šla na export do střední Evropy. V Ternopilu a Čortkově se rozvíjel lehký průmysl a zpracování zemědělských produktů. Přemyšl, díky blízkosti českých železničních uzlů, se stal centrem metalurgie, kde se vyráběly díly pro automobily a zemědělské stroje. Tato industrializace vytvořila tisíce pracovních míst a přilákala do měst mládež z venkova, což podpořilo urbanizaci kraje.
Finanční systém Haliče v rámci Západoslavie získal nový impuls, opíraje se o dědictví rakouských bankovních institucí. Banky jako „Wiener Bankverein“ a „Creditanstalt“, působící v Haliči již za dob Rakouska-Uherska, byly reorganizovány a začleněny do federální finanční sítě. V roce 1921 založila vláda Západoslavie „Západoslavský Národní Bank“ (Západoslovanskou národní banku) s centrálou v Praze a regionální pobočkou ve Lvově, klíčovým hráčem při úvěrování průmyslových projektů, poskytujícím zvýhodněné půjčky na modernizaci továren a nákup vybavení. Rozvíjely se i menší soukromé banky, jejichž činnost se zaměřovala především na práci s malými podniky, podnikateli a zemědělci.
Paralelně s bankami se aktivně rozvíjela družstva, která se stala základem ekonomické soběstačnosti rolníků a drobných podnikatelů. Ve 20. letech vznikly v Haliči stovky kooperativ, jako „Haličská lidová pokladna“ ve Lvově, „Rolnický svaz“ ve Stanislavově a „Lidový svaz“ v Ternopilu, nabízející nízkoúročené úvěry na rozvoj malého podnikání a zemědělství, ale s jasnými požadavky na dlužníky. Tyto svazy financovaly nákup moderních pluhů a secích strojů, podporovaly vznik místních mlékáren a pekáren. Do roku 1930 se družstva sjednotila v síť pod záštitou federální vlády, což umožnilo Haliči vyhnout se ekonomickým otřesům Velké deprese, na rozdíl například od sousedního Polska.
Pozemková reforma se stala jedním z pilířů ekonomické politiky Západoslavie v Haliči. V roce 1922 vláda T. Masaryka přijala „Zákon o agrární spravedlnosti“, který předpokládal výkup velkých statků za státní prostředky s následným rozdělením půdy mezi rolníky (na splátky bez úroků). V Haliči byl tento proces obzvláště intenzivní: tisíce hektarů půdy byly předány drobným rolníkům a veteránům Haličské armády. Každá rodina získala v průměru několik hektarů a přístup k státním dotacím na semena a techniku. Tato reforma nejen zvýšila produktivitu zemědělství, ale také posílila podporu federace mezi haličskými rolníky. Na konci 20. let se Halič stala jedním z hlavních dodavatelů obilí, brambor a mléčných výrobků na vnitřní trh Západoslavie, přičemž přebytky se vyvážely do Německa a Rakouska.
Dopravní síť Haliče zaznamenala značný rozvoj, aby zajistila ekonomickou integraci s Čechami a Slovenskem. V roce 1923 začala výstavba nových silnic spojujících Lvov s Přemyšlem, Ternopilem, Užhorodem, Stanislavovem a Ternopil s Černovci, čímž byla zajištěna dostatečná propojení mezi všemi většími městy. Tyto silnice, vybudované podle českých standardů s asfaltovým povrchem, umožňovaly rychlý transport ropy, obilí a průmyslových výrobků. Přes téměř každý karpatský průsmyk byla vybudována nová silnice, což nejen podpořilo růst ekonomických vazeb mezi částmi federace, ale mělo i strategický význam pro armádu. Do roku 1935 dosáhla celková délka nových silnic v Haliči 1200 kilometrů, což výrazně oživilo obchod.
Železniční infrastruktura byla rovněž modernizována. Ve 20. letech investovalo Západoslavie do elektrifikace klíčových tratí, jako Ternopil-Lvov-Přemyšl-Košice, za použití technologií české firmy ČKD. Nové vlaky vybavené vagony z továren v Plzni zkrátily dobu cesty mezi Prahou a Lvovem z 20 na 12 hodin (nebo méně u nočních či nákladních vlaků). V roce 1930 byly otevřeny obnovené železniční mosty přes Dnistr poblíž Zališčyků a Halyče, které se staly symboly inženýrských úspěchů federace a usnadnily spojení mezi severní Haličí a kraji jižně od Dnistrem. Tyto dopravní projekty nejen podpořily ekonomický růst, ale také posílily vazby mezi regiony Západoslavie.
Ekonomický rozvoj Haliče provázel oživení obchodu a podnikání. Ve městech jako Lvov, Ternopil, Stanislavov, Přemyšl, Černovice, Drohobyč, Kolomyja, Čortkov a dalších vznikly družstevní trhy, kde rolníci prodávali své výrobky bez prostředníků, což zvýšilo jejich příjmy. V roce 1926 vláda zavedla program „Malý byznys Západoslavie“, který podporoval vznik řemeslných dílen – od obuvnických a krejčovských po zlatnické. Současně v Drohobyči a Boryslavi vznikly odbory naftařů, které prosazovaly lepší pracovní podmínky a vyšší mzdy, což na konci 20. let přinutilo vládu federace zdokonalit pracovní legislativu.
Kulturně-ekonomické vazby s Čechami a Slovenskem rovněž sehrály významnou roli: čeští architekti navrhovali nové továrny a administrativní budovy v Haliči a vyučovali architekturu na místní univerzitě, zatímco slovenští zemědělci sdíleli zkušenosti s pěstováním vinné révy, což vedlo k rozvoji malých vinařství na úpatí Karpat a v údolí Dnistrem. Do roku 1938 se Halič stala nejen „naftovým srdcem“ Západoslavie, ale i regionem s rozvinutým zemědělsko-průmyslovým komplexem, který zajišťoval stabilitu federace v podmínkách narůstající světové krize.
Rychlý rozvoj postihl i turistiku v Haliči. Bohatství zámků a paláců a teplé údolí Dnistrem přitahovaly jak domácí, tak zahraniční turisty. Téměř středomořský mikroklimat podpořil vznik několika letovisek, z nichž největší byla v Halyči, Zališčycích, Horošové a Melnyci. V Karpatech byla vybudována síť útulků, která se začlenila do celkového systému od hor v Čechách a na Slovensku až po hranici s Rumunskem. Největšími karpatskými turistickými městy se staly Žebje, Vorohta, Jasinja, Rachiv a jejich osady. Zvýšení turistické atraktivity kraje a rozvoj dopravy pozitivně ovlivnily tradiční kulturu, zvýšily úroveň zaměstnanosti a chránily vesnice před odlivem mládeže.
Ve školství došlo k přechodu na latinku. Ačkoli tento přechod nebyl náhlý, v Haliči se stal symbolem odtržení od východních vlivů. Vláda financovala vydávání novin a literárních almanachů, kde haličští spisovatelé přizpůsobovali svá díla latince. Rádio z Prahy a Lvova vysílalo pořady o společné historii Čechů, Slováků a Haličanů, zdůrazňovalo dědictví Velké Moravy jako jednoho z prvních společných států a Halič jako kolébku západních Slovanů, spolu s Velkou Chorvatskou – protostátním útvarem, jehož potomci formovali nové státy ve střední Evropě a na Balkáně. Ve školách byl zaveden kurz popularizující myšlenku jednoty západoslovanských národů.
Profesor filologie S. Smal-Stocki spolu s mladými výzkumníky B.-V. Javirem a J. Čybrasem předložili a podložili teorii dvou větví staroslověnského jazyka, podle níž haličské nářečí – mající středoslovanské rysy – patří obecně k západoslovanskému dědictví a konkrétně k tzv. česko-slovenské skupině slovanských jazyků. Inteligence, zejména spisovatelé, stála v čele obnovy širšího používání haličských výrazů ve svých dílech, filologové sestavili slovníky a vypracovali jazykové základy existence zapomenutého haličského jazyka. Byl uskutečněn přechod Haličanů na rodný jazyk (zapisovaný latinkou), což je přiblížilo k jejich západoslovanským jazykovým, historickým a genetickým příbuzným a přispělo k obrození jejich původní etnicity.¹⁴⁸
V historickém diskurzu přibývalo studií o společných obdobích dějin, zejména o době etnogeneze Slovanů (země mezi Karpaty a Medobory byly osídleny Slovany), začlenění Haliče a části Volyně do Velké Moravy, českého státu Přemyslovců a Velké Chorvatské. Haličané se odvolávali i na dějiny svého nezávislého knížectví za dynastie Rostislavovců, kdy byl Haličský stát považován za rovného velkým zemím, jako Polské království, Rus a dokonce Byzanc.⁴
Konec klidných let a přípravy na novou válku
Počátek 30. let přinesl do Evropy ekonomickou krizi z USA, která nejvíce zasáhla Německo, kde na vlně růstu revanšistických nálad přišli k moci národní socialisté. Jejich rétorika o „životním prostoru na Východě“ přiměla sousedy k zamyšlení. Část politiků sousedních států nechtěla hrozbu vidět, považovala tuto rétoriku za příliš populistickou a zaměřenou na domácí posluchače, nebo prostě nechtěla napjaté vztahy s jedním z největších obchodních partnerů. Změny na politické scéně Německa ovlivnily i změny u sousedů Západoslavie, například v Polsku a Maďarsku, kde politici stále častěji hovořili o revizi poválečných smluv a změně hranic na „spravedlivější“. Ve vládě Západoslavie začaly probíhat spory ohledně mezinárodních otázek. Zatímco české vedení bylo měkčí a spoléhalo na mezinárodní podporu, vůdci Slovenska a zejména Haliče se rozhodli jednat preventivně a připravovat své kraje na případné válečné akce. Byly zohledněny chyby minulých let a vojenské sbory připravovaly několik obranných linií.
Klidná léta skončila v roce 1938, kdy se po anexi Rakouska Západoslavie stalo objektem zájmu Německa, Maďarska a Polska. České vedení, paralyzované náhlým německým tlakem a pozdějším útokem a infantilností západních spojenců, kteří jen planě ujišťovali o bezpodmínečné podpoře (vláda Západoslavie vysílala delegace do Londýna a Paříže s žádostí o vojenskou pomoc, ale dostala odmítnutí), rychle ztratilo Sudety. Slováci a Haličané však kategoricky nesouhlasili s představou přeměny na „Horní Maďarsko“ či „Malé Polsko“.
Po ztrátě Sudet v roce 1938 se Západoslavie připravovalo na nejhorší. Slovenský a Haličský sbor posilovaly opevnění podél hranic, budovaly tzv. „Karpatskou linii“, inspirovanou francouzskou Maginotowou linií. Zástupci krajských vlád rychle navázali kontakty s A. Rosenbergem, klíčovou postavou Třetí říše, snažíc se vyjednat co nejvýhodnější postavení v očích německé moci. Aby posílily svou mezinárodní pozici, Slovenský a Haličský sbor zahájily válku s Maďary a Poláky. Slováci s Haličany počítali s vyčerpáním protivníka – a to se podařilo. Maďary se podařilo zastavit na etnické hranici, což umožnilo přeměna měst Košice, Užhorod, Mukačevo a Vynohradiv na skutečné pevnosti. Maďaři souhlasili s hranicí podél etnické linie, což umožnilo přesměrovat všechny síly na polskou frontu. Poláky se podařilo udržet na linii Podkarpatska a Naddnestří, kde byla předem vybudována opevněná města a pevnosti. Ty se staly opěrnými body Haličského sboru, z nichž bylo výhodné podnikat ničivé partyzánské nájezdy na území okupované nepřítelem. Hrubá taktika Poláků na okupované části Haliče vyvolala vlnu protestů, posílenou partyzánskou činností. Haličští partyzáni pod vedením osobností jako Ivan Klymiv organizovali noční útoky na polské sklady v okupovaném Přemyšli, Rzeszowě a Ravě a diverze na železnicích, což značně zpomalilo polský postup. Díky relativnímu klidu na východě federace mohla česká vojska ochránit Prahu před kapitulací před Němci. Tato vytrvalost zachovala Západoslavii i v nejtemnějších časech.¹
Kdyby Západoslavie utrpělo porážku nebo se v roce 1938 rozpadlo, Halič by pravděpodobně připadla pod polskou okupaci a Slovensko by se stalo loutkovým státem Maďarska. Tento scénář by oslabil západoslovanskou jednotu a napomohl německé expanzi. To, co se zdálo nevyhnutelné, se však podařilo alespoň na čas odvrátit. Světový řád praskal ve švech, což zasáhlo celý středoevropský region. Západoslavie, ač územně zmenšené, přežilo díky mobilizaci českých, slovenských a haličských sborů a připravovalo se na zadržení protivníků. Rumunsko a Maďarsko, posílené Německem, se chystaly na útok na své sousedy. V Polské republice narůstala krize, kterou se rozhodly využít komunistické Rusko a národně socialistické Německo. Do Evropy přicházela nová éra, ale ne všichni na ni byli připraveni.¹
Mapa Západoslavie na počátku druhé světové války od Společnosti Re Publica
Rozhodnutí vedení Haličského státu o spojení s Čechami v Západoslavii se tedy ukázalo jako pragmatický a účinný krok, který v meziválečném období umožnil zachovat státnost, rozvinout mladé státní instituce, zvýšit úroveň vzdělání a kultury, provést industrializaci kraje a výrazně zlepšit produkci zemědělských výrobků díky podstatnému rozšíření vnitřního trhu. Ze spojení těžili všichni jeho členové: Češi získali přístup především k relativně levným přírodním zdrojům a zemědělským produktům, zatímco Halič k technologiím západního typu, což jí umožnilo industrializaci a téměř dosáhnout úrovně svých západních spojenců ve svazu. Na počátku druhé světové války mělo Západoslavie vysoké ukazatele ekonomického růstu a přírůstku obyvatelstva, čímž předčilo v mnoha parametrech i podstatně větší sousedy. To vytvořilo silné předpoklady pro efektivní vojenský odpor proti útočníkům.
Poznámky:
* Haličané skutečně zrušili spojení s ULR, ale stalo se to mnohem později, než by mohlo – v prosinci 1919.
** Přípravné dohody mezi Haličským státem a Československou republikou skutečně byly podepsány; Haličanům stačilo jen se definitivně rozhodnout a přesvědčit tu část české vlády, která z nějakého důvodu váhala (bohužel haličská vyjednávací delegace zahynula při letecké havárii v českých horách).
*** Čortkovská ofenziva skutečně proběhla, trvala od 7. do 28. června 1919, byla blesková a hrdinská, ale ztroskotala kvůli nedostatku zbraní a munice v Haličské armádě (zbraně dodané tehdejšími spojenci nestačily k dosažení hlavního cíle).
**** Úzká haličsko-česká spolupráce skutečně existovala za dob Rakouska-Uherska.
Zdroje:
1. Vladislav Boroda. Druhá část alternativního meziválečného období: Historie Západoslavie. https://vk.com/wall-36731390_2140
2. M. V. Kirsenko. ZULR a politika Československa. http://history.ukma.edu.ua/docs/journals/naukovi-zapysky/52/kirsenko.pdf
3. Geopolitický prostor ZULR a její zahraničněpolitické směry. http://bo0k.net/index.php?p=achapter&bid=6755&chapter=1
4. J. Povala, B. Javir. Haličsko-volyňsko-české jazykové paralely v dílech 16.–19. století. http://borys-javir.dreamwidth.org/194960.html
5. Čechy a otázka haličské státnosti. // Halič a nové státy Evropy. Lvov-Vídeň, 1921. Vydání „Ukrajinské vlajky“, 32 s.
6. Jugoslávie a otázka haličské státnosti. // Halič a nové státy Evropy. Lvov-Vídeň, 1921. Vydání „Ukrajinské vlajky“, 32 s.
7. Semen Ševčuk. Je čas říct pravdu o našich osvobozeneckých bojích za svobodu Haličské země. http://zbruc.eu/node/12666
8. Valentin Stetsjuk. Kolik větví má slovanství? http://zbruc.eu/node/14621
9. Sjednocení – druhé čtení. https://zaxid.net/zluka__prochitannya_druge_n1124663
10. Serhij Rudjuk. Ropa jako jeden z nejchutnějších pokrmů pro jedno- a dvouhlavé europtáky. https://bintel.com.ua/uk/article/rudjuk-nafta/
Позначки:
